Vidíte, dva týdny v radikálním řezu a už jsem se na to, s prominutím, vysrala. Minulý týden jsem vynechala článek a tento týden jsem si neodpustila svoje oblíbené talk show na YouTubu. A co teď? Nic!

Líbí se mi premisa, kterou Marek Vácha v několika svých přednáškách opakuje: křesťan je v první řadě hříšník. Cokoli udělá navíc je zlepšení. V podstatě se nedá zas až tak moc podělat. Že bude člověk hřešit se předpokládá. To že to neudělá, stojí za pozornost. Tím nechcei říct, že čumění do monitoru je hřích. Ovšem dala jsem si předsevzetí lépe komunikovat s Bohem a to se mi, zdá se nedaří. Nebo aspoň to tak na první pohled vypadá.

Minulý týden jsem měla krutě blbou náladu. Přišel podzim a krom toho i ono období v životě ženy, kdy je prostě všechno blbě, duchovně, duševně i fyzicky. Tělo si nahromadí všechnu černotu, co v sobě má a pak to vyplaví několika mililitry krve a je pokoj. Ale někdy je toho hodně a člověk už to mozkem neukočíruje. Tak jsem přemýšlela, jestli nakonec nemá můj brtar, který se před lety přihlásil k racionálním atheismu, a jeho guru Richard Dawkins pravdu. Ostatně, my křesťané nemáme pro svá tvrzení sebemenšího důkazu. Máme jen subjektivní zážitky a nějaké ty zázraky z nichž mnoho se dá dnes dobře vysvětlit vědecky a pokud ne dnes, tak zítra to jistě půjde. Ať jsem minulý víkend myslela na cokoli (svátosti, modlitbu, Ježíše, světce, nebe, Bibli), všechno mi můj relativistický mozeček začernil. 

Dneska je to lepší. Všechno to odtejká a už je veselejc. Přesto ale... Od útlého mládí zápasím s úzkostnými stavy. Souvisí se smrtí a s vědomím konečnosti života. Je to neskutečná pruda. Strašně mě to otravuje a musím si nějakou tou atakou projít každý večer. Přestože mám doslova fyzickou zkušenost s tím, že tyhle stavy nemají nic společného s mou vírou, těžko se to mozku vysvětluje. Člověk by řekl: tak se pomodli! Anděl strážný přiskočí a bude to dobrý. Prdlajs! Začnu se modlit a hned mám pocit, že do rána už tu nebudu. A teď babo raď.

Takže černota tu je. A co zbývá? Zrníčko víry, někdy úplně málé malilinkaté zrníčko, že to přece jenom má nějaký smysl. Co se mě týče, odpovědi jsou ukryty ve víře katolické církve. Je to proto že žiju v tomto kulturním kontextu a byla jsem vychována jako katolík? Možná. Možná je pravda tak široká, že může zahrnovat všechna náboženství. Ale to já nedohlédnu. Budu se držet toho svého střípku, svého zrníčka, své víry. A ve večerních hodinách nejvyšší nouze si budu říkat: počkej, to přejde a i když to bude trvat třeba celý život, na konci tě určitě čeká nějaké parádní překvapení. Amen.

Jsem ráda za vaše komentáře. Opravdu mě těší, že si tu i mezi sebou leccos sdělíte. Mám ale taky pocit, že jsem se dostala do kruhu světců, kteří nedají Bibli z ruky, růženec mají stále v pohotovosti a kdykoli jim myšlenky sjedou z pracovních povinností, hned myslí na Boha. Tak schválně, kdo máte odvahu, odpovězte mi na tohle: Co je váš největší strach? Vaše největší obava? Co vás nejvíc děsí a trápí? Kde vaše víra selhává? Co je vaše temnota? A že jste si při odchodu do práce nechali doma Bibli, je špatná odpověď.

 

P.S. Dnse jsem na to téma četla krásný výňatek z homílie papeže Františka.