Minulý týden jsem neodolala a skoukla, co říkali o prvním duelu mezi Clintnovou a Trumpem, Stephen Colbert, Trevor Noah a Seth Mayers. Všichni říkali to samé a tak jsem byla sama zklamaná, že jsem porušila svoje pravidlo vůbec je zapnula. Je podzim a přijdou všechny velké seriály. SNL začali vysílat, bude Doctor Who a sposta dalších. Když si to představím, je mi teskno. Ale já mám teď jiný program: modlitbu!

Modlitba je důležitou součástí života křesťana a pokud chci svůj život trochu narovnat, musím se začít intenzivně soustředit právě na ní. Přece jenom je to rozhovor s Bohem a co je víc! Jako inspirační materiál jsem zcela náhodně zvolila přednášku Marka Orko Váchy z CSM ve Žďáru nad Sázavou. Vřele jí doporučuju všem, neb je nadmíru povzbudivá a uklidňující.

Zde jsou tři postřehy, které jsem si z peřdnášky odnesla: modlitba není ztracený čas (Bůh nám čas ztrávený modlitbou vynahradí), že při modlitbě nic necítím taky vůbec nic neznamená (prožitek je vzácnost, dar a ne standard), neděle je kostel v čase (ta věta říká všechno).

Přednášku jsem pečlivě vyslechla a naprosto jsem se nadchla. Všchny moje zábrany k modlitbě padly. Už žádné výmluvy na nedostatek času, už žádné "zapomněla jsem", už žádné pochyby nad užitečností modlitby. Už o Velikonocích jsem si nastavila upomínku na modlení vždy po obědě, kdy děti spí a kdy je na to nejvíc času. Půl roku jsem upomínku ignorovala, ale teď už jí jen tak nesmetu z obrazovky mobilu. Nebudu se pouštět do žádných hlubin. Začnu prostě Otče náš, Zdrávas, Sláva Bohu Otci. Nějak se do toho dostanu. Na pocity hledět nebudu, budu k Bohu upřímná. Pokusím se s Bohem vstávat, s Bohem uléhat. 

Modlila jsem se tedy tento týden častěji? Ne. Intenzivněji? Ne. Pravidelně ráno a večer? Ne. Uposlechla jsem modlitební upomínku? Jednou, dvakrát.

Svatým se ale člověk nestane přes noc. Dnes shodou okolností měl náš kněz na to téma kázání. Vždyť přece každé ráno také pozdravíme všechny členy domácnosti a večer si řekneme dobrou noc s těmi nejbližšími. Bůh je nám nejvíc nejbližší osoba. Tak proč i jeho nepozdravit? A to je svatá pravda. Tak tedy s chutí do toho. Příští týden se snad budu moct pochlubit lepšími výsledky a za pár týdnů nebude tenhle článek stát ani za vzpomínku.

Přesto, že mi pravidelná denní modlitba (ketrá by měla být samozřejmostí) nejde, je jeden druh modlitby, který má v mém životě výrazné místo, a to je modlitba děkovná. Kdykoli vidím své děti, svého muže, kdykoli sednu k práci, kterou mohu, jako zázrakem vykonávat, děkuju Bohu za všechno, co mi dal, za to neuvěřitelné štěstí, které v životě mám, za to fascinující dobrodružství, které mi nachystal.

Pod svým prvním článkem jsem našla mnoho komentářů. Na některé jsem odpověděla a všechny mě potěšily a povzbudily. A proto se tedy dnes ptám: Jak jste si hledali cestu k modlitbě vy? Dělá vám problém se modlit pravidelně a svědomitě? Jak se s tím vypořádáváte?